Náhle jí prstýnek vyklouzl a spadl dovnitř kávomlýnku. Salome pro něj reflexivně sáhla.

Začala se v ten okamžik celá chvět, poulit oči a její ruka zmizela v přístroji.

Zdálo se, že se běh času zastavil a trvalo to nekonečně dlouho, než Pamela pochopila, co se stalo.

Salome bolestně křičela a dcera kuchařky pohotově vypnula tlačítko na boku přístroje.

Salome, Salome, co ti je!" vykřikla Pamela zoufale a dívala se nevěřícně na pahýl ruky, který vytáhla její spolužačka z masivního mlýnku na kávu.

Chyběly na něm dva prsty.

Co bylo však ještě hrozivější, z rány na Salomině ruce nevystříkla krev, ale něco úplně jiného.

Jakási bílá, pronikavě páchnoucí tekutina, připomínající mléko. Ta v okamžiku potřísnila vše kolem.

V Pamele se téměř zastavilo srdce a se strachem vepsaným ve tváři od své přítelkyně odskočila.

"Ty... ty jsi jedna z nich!" vykřikla zmateně. Dcera kuchařky Virginie nebyla schpna slova a jen zírala v šoku před sebe.

"Jsi abmeale, zrůdná mimozemská rostlina! Zabiju tě, ty odporná slizká stvůro... zabiju tě!" vykřikovala Pamela jako zbavená smyslů.

Vzala nůž na procování ryb, který ležel opodál a vnořila ho do Salomina podpaží, kde jako by v transu viděla jedno ze tří bijících srdcí krutého nezemského organizmu.

Salomina postava se zkroutila na stranu a z jejích úst vyšlo prosebné: "Ne, Pamelo, nejsi přece vrah."

Pamela se zarazila a pak pomalu vytáhla nůž z jednoho ze Salominých srdcí. Trestající paže poklesla a Pamela řekla s mrazivou nenávistí:

"Vypadni!"

Salome se zapotácela a tváří jí probleskla oranžová, nelidská barva. Vzápětí se ale vzpamatovala a dala se na zběsilý útěk z domu Carsonových.

Nikdo ji nepronásledoval.

Pamela se jen podívala na dceru kuchařky, která měla v obličeji zelenavý nádech a řekla jí do překvapených očí:

"Jsou mezi námi, musíme je všechny do jednoho zničit. Dokážu to!"

S těmi slovy opustila kuchyň a toporně kráčela do svého pokoje.

Už zdálky slyšela, jak vyzvání telefon. Z protější místnosti vykoukl policista a řekl jí, že má hovor. Nepřítomně došla k aparátu a zdvihla sluchátko.

Volal Adam.

"Lásko, jsi to ty?" zeptal se Pamely.

"Adame, já jsem zjistila, že už tě nechci nikdy vidět. Proč jsi nebyl se mnou, když jsem tě tolik potřebovala?"

"Já mám velké plány se studiem, chtěl bych na nějakou lepší univerzitu, musím šprtat. Nemám v poslední době čas dokonce ani na basketbal," namítl Adam překvapeně. "Musíš si vybrat, buďto já, nebo to ostatní," odsekla mu Pamela a bouchla sluchátkem.

Pak se převalila na pohovku a pustila si z velkých reproduktorů hudební věž tvrdý rock.

Odhodlání, které se jí začalo zmocňovat jako příval, ji celou pohltilo.

Nemůže pomstu svěřit do rukou pomalé a z jejího hlediska neschopné policii. Zničí ten odporný mimozemský život sama.

Přemýšlela chvíli, jak to udělat, a nic ji nenapadlo. Jedině, že by se vydala s nožem na porcování ryb do ulic a každého, kdo jí bude připadat podezřelý, na místě probodla. To by ale na té psychiatrické klinice skončila určitě. Přinejmenším.

Bylo teď už nad slunce jasné, že skutečné tělo Salome spočívá mrtvé někde na dně podzemního jezera plného obřích pijavic zřejmě také z jiného světa. A v její podobě že chodí po městě rostlina ambeale schopná měnit svou podobu podle potřeby.

Kolik jich asi celkem je? Přemítala Pamela dále, zatímco jejím pokojem otřásaly decibely.

Zjistila, že všechen její strach je ten tam a zbyla jenom čirá nenávist.

Uvědomila si, že má stále ještě v kabelce Jimovu pistoli.

Rozhodla se, že ji bude raději nosit od této chvíle neustále při sobě a s tou myšlenkou ji zasunula do kapsy letních plátěných kalhot.

Znovu se rozezněl telefonní aparát. Pamela ho okamžitě zvedla.

"Pamelo, ty s mnou opravdu nechceš chodit?" ozval se ve sluchátku trochu podrážděný Adamův hlas. "Chtěl bych tě znovu líbat, jako tenkrát, když jsi spadla do té skalní rozsedliny."

Vzpomněla si na jeho snědé, pružné tělo a na okamžik zaváhala. Pak řekla, sama udivená svou náhlou reakcí, že by to asi mezi nimi dvěma stejně neklapalo.

"Jdi si za tou svojí mimozemskou zrůdou Salome," dodala tvrdě a zvědavě se zaposlouchala do reakce na druhé straně telefonního kabelu.

Adam se zdál překvapený a uražený. Tohle byla rána zasazená jeho sebejistotě.

Na lince se rozhostilo mlčení.

Pak, k Pamelině údivu, řekl stroze: "Toho budeš litovat, ty namyšlená potvoro," a zavěsil.

Pamela chvíli naslouchala obsazovacímu tónu v telefonním sluchátku, než jí došlo, že je po všem.

Přišla o lásku jednoho z nejhezčích kluků z Borgentownu, a to vše kvůli své zášti vůči Salome, jejíž pravou identitu by jí kdokoliv z dospělých jen těžko věřil.

Jejím prvotním cílem od této chvíle bylo co nejrychleji sprovodit ze světa všechny mimozemské bytosti. Byla to docela pochopitelná reakce na utrpení Kelly, které prožívala ve svých vidinách.

Ale co když se mýlí?

Co když je opravdu jenom vážně nemocná, jak říkal policista Cross, a žádné rostliny ambeale neexistují?

Nebyla si už ani jistá svým nápadem mimozemšťanku v podobě Salome zabít.

Co když jen žije v těle její spolužačky, jak to viděla v hororech, a ona je ještě stále naživu?

Rozeběhla se v náhlém popudu po schodišti znovu do kuchyně, zeptat se dcery mrtvé kuchařky, zda viděla, to co ona, a vše se jí jen nezdálo.

Kuchyň však zela prázdnotou, na stole stál velký kávomlýnek a všude čpěl zápach bílého rostlinného mléka, prýštícího ze Salominy rány.

Nezmýlila se tedy.

Vše se skutečně odehrálo.

S tou myšlenkou se jí zatmělo před očima a hrdlo se jí počalo stahovat nedostatkem vzduchu. Rychle se vypotácela z kuchyně a vyšla zvolna ven, do zahrady zalité sluncem, nadýchat se svěžího vzduchu.

Všude z korun stromů k ní doléhal ptačí zpěv a rostliny nevinně pohupovaly svými květy ve vánku.

V duchu si vybavila větu, kterou nepravá Salome vyslovila při jejich výpravě do tajemna jeskyně.

"I opravdu krásné bytosti mohou být nevýslovně kruté, ale to neplatí o všech. Třeba o květinách."

Šla zvolna cestičkou mezi záhony dál a dál od domu. U jedné keřové růže uviděla zahradníka Jacka, jak o ni jemně pečuje. Zastavila s u něho a zamyšleně ho pozorovala.

Jack něco zamumlal na pozdrav.

"Jacku, mohou být rostliny kruté?" položila mu nesmyslnou otázku.

Jack se ošil, ale pak se pousmál a začal jí vysvětlovat:

"Podle toho, jak to člověk bere. Rostliny nejsou jistě kruté v pravém slova smyslu, i když se to může tak někdy jevit. Plní jen určité úkony, nezbytné pro funkci jejich organizmu. Jistě jsi už slyšela o těch masožravých.

Třeba na jihovýchodě USA roste špirlice bělolistá. Má lapací trubice, vysoké až jeden a půl metru, které mohou pozřít i velkou krysu. V Mexiku zase vykvétá masožravka tučnice neboli Pinguicula moctezumae.

Tyhle rostliny musí přijímat živočišnou potravu, ale do jaké míry je to od nich kruté, se zeptej sama sebe, až si dáš dobře propečený steak k obědu," zasmál se Jack a opět se sklonil nad svou prací.

Pamela vzdorovitě pohodila hlavou a pokračovala po cestě směrem ke vstupní bráně.

Uslyšela za sebou motor auta. Otočila se a uviděla, že je to Adamův jeep.

Adam vyskočil a tvářil se téměř provinile. Svaly na jeho pažích se leskly na slunci, jako by byl z bronzu.

Přistoupil k dotčené Pamele a vyhrkl: "Já to tak nemyslel s tou potvorou, vážně, vlastně jsem se ti přišel omluvit. Zapomeň na to."

Řekl to takřka jedním dechem a vypadal, že je mu to opravdu líto.

"Co tu děláš takhle sama?" dodal ještě sklíčeným hlasem a Pamela mu tu urážku pod vlivem kouzla jeho osobnosti byla schopna prominout.

Vždycky na ni takhle působil.

"Obdivuji květiny v zahradě," řekla ještě trochu uražená a odhrnula si zlatý vodopád vlasů na záda.

"Můžu ti ukázat skleníky naší mámy, jsou teď v plném květu, dokonce i některé vzácné druhy kaktusů," nabídla ji pravici k usmíření manekýn Adam a Pamela jako omámená souhlasila.

Zamířila k jeepu a naskočila na vysoké sedadlo vozu.

Adam se na ni usmál, a se jí zatočila hlava, a za chvíli už opa ujížděli k Robertsonovic domu.

Byli tam v okamžení.

"Naši nejsou touhle dobou doma, máme spoustu času sami pro sebe," pohladil ji Adam po tváři a jeho oči zvláštně zajiskřily v dopadajících slunečních paprscích.

Vzal Pamelu kolem ramen a oba zašli do rozlehlých skleníků.

"Připravím nám něco k pití, je opravdu strašné horko. Docela rád bych si zaplaval," řekl Adam vyschlým hrdlem.

"Můžeme si potom spolu zajet ke Green Lake, voda tam bude ledová a strašně příjemně by nás zchladila," nabídla jí a znovu se krásně usmál.

"Adame, musím ti něco říct," zamračila se Pamela. "Bojím se, že v našem městečku přistáli mimozemšťani. Myslím, že pátrají po té staré kosmické lodi, kterou jsme společně objevili tam ve skalách. A taky si myslím, že unesli Kally a dělají s ní něco... něco hrozného..."

"To je nesmysl, Pamelo," řekl Adam a tvrdě na ni pohlédl.

"Adame, je to tak a Salome, Salome je jedna z nich!" vykřikla Pamela a bezděčně se k Adamovi přitiskla.

Pak to znovu ucítila.

Ucítila slabý pižmový zápach a teď už věděla docela přesně co to znamená.

Dala se na útěk.

Adam se podivně rozkýval a rozeběhl se neuvěřitelnou rychlostí za ní.

Pamela prchala jako o život.

Nikdy rychleji neběžela, ale Adam se neustále přibližoval a už slyšela jeho supění za svými zády.

Vzpomněla si na pistoli ve své kapse a snažila se ji vytáhnout, ale ruce se jí nekontrolovatelně třásly. Konečně se unaveně zastavila a obrátila se s pistolí v chvějící se ruce vstříc hrozivému útočníkovi.

Adam se také zastavil a výsměšně se zašklebil.

"Zapaluje ti to víc, než je životu bezpečné," řekl.

Pamela se snažila vystřelit, ale nemohla. Ne, není vrah, ta odporná zrůda v těle Salome měla pravdu. Stále si ještě nebyla jistá, jestli se jí to všechno nezdá.

Náhle se ozval odpudivý zvuk, Adamův bok se rozevřel a z něho se vymrštil silný úponek, vzdáleně připomínající chapadlo chobotnice.

Pamela začala bezhlavě střílet a vyprázdnila do té příšery celý zásobník. Z Adamova boku se ozývalo bolestné pištění.

Odhodila prázdnou pistoli na zem.

Nebyla schopna pohybu.

Bezmocně se dívala na přibližujícího se útočníka vykřikla:

"Ty nejsi Adam Robertson!"

"Vždyť říkám, že ti to zapaluje," odpověděl jí dutý, nelidský hlas a poslední, co v té chvíli cítila, bylo, jak jí chapadlovitý úponek dopadl s drtivou silou na lebku.

Prvním z Pameliných pocitů byl intenzivní chlad. Snažila se pohnout, ale s hrůzou si uvědomila, že zápěstí rukou má stejně jako kotníky znehybněné pevnými pouty. Také do krku se jí zařezával popruh.

Zmocnil se jí pocit šílené beznaděje a začala bezmocně vřískat do tmy.

Pochopila, že se celý příběh opakuje a koutkem svého chladně uvažujícího vědomí se snažila vzdorovat té hrůze.

Uvědomovala si, co nastane v příštích okamžicích, ale přesto ji k smrti vyděsilo, když se nad ní rozzářila oslepující světla.

Nechtěla ani pohlédnout na bytost, kterou neomylně vnímala nedaleko sebe.

Věděla, kdo se to bezcitně sklání nad jejím tělem.

Je to ta nejhorší noční můra, o které věděla, že se jí bude zjevovat ve snech až do konce života. Bytost bez výčitek svědomí a soucitu. Mimozemská rostlina živící svá černá semena krví živých lidí.

Ambeale.

To slovo naplnilo celou její zmatenou mysl a bušilo jí neodvratně ve spáncích.

Pocítila, jak jí "něco", co nebylo snadné pojmenovat, roztrhlo blůzku na břiše.

Teprve nyní její hrůza dosáhla vrcholu.

"Ne... neee, pro všechno na světě – tohle mi nemůžete udělat!" křičela zmítající se Pamela.

Pohlédla vstříc smrti a uviděla tu nejodpudivější bytost, jakou by jen dokázala stvořit nejzazší mez fantazie.

Úponky, silné jako chobot slona, se vzrušeně mrskaly podél svalnatého stvolu ambeale porostlého bodlinatými papilami. Všude kolem byl vzduch naplněný těžkým pachem pižma. I tři květy té bytosti byly stejně masité a nevzhledné jako celé její tělo.

Bytost v jedné jedině sekundě prošla několika odstíny modré a vydala táhlý, skřehotavý zvuk.

Pamela zahlédla, jak uchopila ostrý, skalpelu podobný nástroj a pomalu ho přibližuje k jejímu chvějícímu se břichu.

Z hrdla se jí vydral zoufalý nářek, který by musel obměkčit i balvan, ale na té nezemské bytosti se nepohnul ani lísteček, když se dotkla chladnou čepelí nástroje Pameliny napjaté kůže na slabinách.

Náhle se opodál houpavě vynořila další ambeale vleknoucí své mohutné tělo na dlouhých pevných kořenech a vyslala k té první silnou tlakovou vlnu.

První z mimozemských rostlin se zakývala a předala operační nástroj nově příchozí.

Pamela to všechno vzdáleně vnímala s rozšířenými zorničkami.

Nová ambeale poté vzala nevzrušeně známou trubičku, ukrývající semena vládce vzdálené domovské planety a ubohá Pamela téměř omdlela strachy.

Povšimla si, že se k ní rostlina tak nějak téměř důvěrně naklání. Sebrala veškerou svou odvahu a plivla jí nenávistně do "tváře."

Ambeale se zachvěla.

"Znáš mně přece," vydechla rostlina těžce odněkud z prostředka svého těla. "Přišla jsem ti pomoct, ale proboha mlč."

V Pamele svitl plamínek poznání.

"Salome..." šeptla tiše na pokraji sil.

"Ano, znáš mně jako Salome. Ve skutečnosti se jmenuji Io, čtyřstáosmdesátá odnož svého druhu. Nehýbej se a čekej, až se vrátím."

S těmi slovy jí přikryla obnažené břicho rouškou a vše opět zahalila tma.

Pamela rychle a těžce dýchala a celou ji orosil studený pot. Trvalo to nekonečně dlouho, než vše kolem utichlo a ambeale Io, stále ve své pravé podobě se přikradla tichounce k jejímu lůžku. Pouta praskla a Pamela byla zase konečně volná.

Nebyla vůbec schopna na mimozemšťanku, která se dosud vydávala za Salome, zpříma pohlédnout.

Útroby jí svíral děs.

"Musíme odejít velmi opatrně," řekla Io mlaskavým hlasem. "Nezapomeň, že můj tělesný mechanismus funguje jen na dvě srdce. To třetí jsi mi probodla. Nemohu vzdorovat jiným ambeale, nejsem na to dost silná. Neboj se, prosím," dodala a jemně nadzdvihla zkamenělou Pamelu svými silnými úponky.

Vzala ji do náruče a pomalu se s ní plazila pryč, odstrkujíc se přitom dlouhými kořeny.

Celé Pamelino tělo se chvělo a cítila, jak jí pokožku drásají papily na povrchu těla Io. Ambeale ji vynesla z laboratoře a pokračovala dál podél podzemního jezírka.

Tam se zastavila.

"Musím dovolit našim symbiontům, aby odčerpali odpadní látky z mého těla. Cítím se už malátná. Počkej tu na mně, hned zase budeme pokračovat v cestě."

S těmi slovy se Io doplazila k jezírku. Z jejího břicha se vynořil oválný orgán a zároveň začala vydávat táhlé, zpěvu podobné zvuky.

V hloubi jezera se to zavlnilo a ke břehu připlul živočich vzdáleně připomínající obrovskou pijavici a začal provádět řadu drobných úklon, jaké dělají tokající ptáci.

Ambeale mu odpovídala stejně – vypadalo to jako nějaký podivuhodný tanec.

Po chvilce se symbiont přisál k oválnému orgánu vprostředku těla Io a začal z něho vysávat odpadní látky. Zdálo se, že Io se viditelně ulevuje a začala kolem sebe v extázi mrskat úponky, které teď měly jemně lososovou barvu.

Pamela se chtěla dát na útěk, ale uviděla, jak se něco míhá ve vzdálené jeskynní šachtě. Přikrčila se mezi stalagmity, které vyrůstaly všude kolem, a ani nedutala.

Io k ní zdvihla od jezera kornoutovitý orgán, který zřejmě nahrazoval zrak. Viděla, že Pamela je téměř strachy bez sebe a zavolala ji k sobě hlasem Salome.

Pamela znovu pohlédla do tmavé jeskynní šachty po svém boku, ale nic tam už nespatřila.

Nevěděla, zda může té mimozemštance důvěřovat. Ale nic jiného jí stejně nezbývalo, a tak zamířila váhavě k ní.

"Cítím, že máš hrozný strach," řekla jí Io vlídně. "Nic ti neudělám, přísahám. Nesouhlasím s praktikami, které provozují někteří jedinci z naší planety. Semena tvorů ambeale nesmějí vyrůstat v tělech inteligentních živočichů, říkal můj starý učitel, ještě když žil."

Pamela poprvé plně pohlédla na Io a znovu ji přepadl pocit hnusu.

Snažila se nedávat to najevo.

"Podívej se, ani tito symbionti nejsou zlí. Dokonce zpívají krásně – myslím i z vašeho hlediska."

Io se nad tlustou pijavicí sklonila a vydala táhlý tón. Symbiont ho opětoval jako cvičený papoušek a poté se rozezněl podoben obživlým varhanům.

Vysokým dómem zněl úchvatný koncert a ostatní symbionti připlouvali ke břehu a přidávali se k němu.

"Myslím, že podobnou hudbu jsem zaslechla, když jsme se poprvé vydali s partou do jeskyně," osmělila se Pamela.

Io vážně přikývla.

"Tohle je hudba samotných hlubin vesmíru, poslouchej Pamelo. Už třeba nikdy nic podobného nezažiješ," řekla a váhavě setřela koncem silného chapadla velkou slzu z Pameliných očí.

Zobrazit další články tohoto autora

Zpět na hlavní stranu blogu