V těch několika krátkých okamžicích proběhla Pameliným mozkem spásná myšlenka. Nadechla se, otevřela prudce a nečekaně zablokované přední dveře a rozeběhla se k stojícímu Adamovu vozu.

Naskočila dovnitř dříve, než se stačila Itrun v Adamově těle vzpamatovat.

Motor Adamova auta bleskově naskočil a Pamela se opět rozjela ke ztemnělému Borgentownu.

Itrun zaváhala a pak se rozeběhla na lidských nohách za ujíždějícím vozem.

Byla neuvěřitelně rychlá. Její tři srdce pumpovala naplno a ona nezpomalila ani na chvíli.

Teprve kousek před East Parkem začala trochu ztrácet na Pamelin vůz.

Toho Pamela využila a rozjela se k Carsonovic vile, která ve tmě vypadala opuštěná a pustá.

Vyskočila z auta a rozeběhla se kupředu. Musela přelézt zavřenou vstupní bránu a to ji dost zdrželo. Už slyšela za sebou namáhavý dech Adama – Itrun.

Pokračovala ve zběsilém běhu, nikoliv však k vile ale k přístavbě, která ležela nedaleko bazénu. Rychle se shýbla a našla klíč na svém místě pod rohožkou. Musí se trefit potmě do zámku.

Prostě musí.

Na třetí pokus to vyšlo.

Skryla se za dveře. Slyšela sípavý dech Adama kousek od vchodu po přístavby. Okamžik počkala a pak prudce přirazila dveře.

Dolehl k ní tříštivý zvuk a v duchu zajásala. Podařilo se jí rozbít Adamův přístroj na zachycení fialové barvy v barevném spektru. Znovu ji neuvidí.

Adam vešel dovnitř a tápal kolem sebe. Pamela stála těsně před ním, ale zřejmě nebyl po tom namáhavém běhu schopen zachytit její vibrace. S nenávistí vepsanou ve tváři ji hledal a začal vydávat opět ten pištivý rozrušený zvuk.

Tiše se rozeběhla a otevřela dveře naproti.

Byly to pevné dubové dveře s malým proskleným okénkem.

Dveře vedoucí do sauny.

Adam se rozeběhl vpřed a chtěl Pamelu pronásledovat dovnitř.

Neviděl ji díky fialovému kompletu a hmatal tedy úponky zmateně kolem sebe.

Ve stejné chvíli za ním Pamela dveře sauny neprodyšně uzamkla a zároveň otočila spínač termostatu sauně na maximum.

Červená kontrolka zažhnula krvavě do tmy. Teplota se začala zvyšovat v už takhle dusné letní noci.

Na sklo se přitiskl Adamův obličej. Lapal po dechu a zakřičel vyschlým hrdlem: "Pamelo, neblázni a pusť mně ven!"

Pamela ho pozorovala mstivě se lesknoucíma očima a odpověděla mu:

"Tohle na mně nezkoušej, Itrun. Víme oba velice dobře, kdo jsi. Máš po tom běhu žízeň, nemýlím se? Nech si o vodě zdát. Ted pro změnu okusíš, jak chutná Sahara."

Itrun vysychala Pamele před očima. Nabyla už celá své pravé podoby, jen hlavu měla stále lidskou. Změnila také taktiku a začala Pamelu prosit: "Když mně pustíš ven, nechám tě naživu a budeš se moci prolétnout naším vesmírným plavidlem. Uvidíš vesmír a jestli budeš chtít, ukážu ti i jiné světy. Udělám vše, co budeš chtít, jen mně pusť ven, nemohu dýchat."

"Kelly tě taky takhle prosila?" zeptala se Pamela tvrdě. "Proč jsi neposlechla její prosby a nenechala ji žít? Nikdy ti nepomůžu ani v jediné maličkosti, nikdy. Chcípni, ty prokletá bestie!"

Pamela se rozkřičela až byla v obličeji celá rudá. Teplota uvnitř sauny dosáhla padesáti stupňů. Věděla instinktivně, že ambeale vysokou teplotu spojenou s nedostatkem tekutin snášejí mnohem hůře než lidi, ale to, co se stalo potom, ji stejně opravdu překvapilo.

Chapadla ambeale Itrun začala postupně jedno po druhém pukat a začalo z nich prýštit bílé rostlinné mléko. Přinášelo jí to nepochybně veliká muka a její srdceryvné pištění naplňovalo prostor kolem.

"Vládce!" zvolala Itrun bolestně a celé její tělo rozhýbaly záchvěvy.

"Táhni do pekla za svým vládcem, Itrun!" vyštěkla Pamela, která byla už téměř ze všeho bez sebe a viděla vše kolem jako ve snách.

Bylo to právě v tom okamžiku, kdy Adamově hlavě nasazené na těle ambeale pukly žárem oči a vystříkly na sklo dveří.

Obsah očních bulvy stékal pomalu dolů a to bylo také to poslední, co zubožená, třesoucí se Pamela zaregistrovala. V příští chvíli ztratila vědomí.

Pamela nadzdvihla únavou ztěžklá víčka a snažila se upamatovat, kde je. Přes všechnu námahu se jí to příliš nedařilo.

Zdál se jí nějaký sen, krutý, nesmyslný sen plný děsu. Rozhlédla se kolem.

Obklopovaly ji bílé stěny.

Lekla se. Snad ji opravdu rodiče nakonec nechali převézt do psychiatrického sanatoria?

Ne, konečně si uvědomila, kde se nalézá. Je v matčině ložnici, nejsvětlejší místnosti ve vile. Podívala se na své ruce a uviděla za nehty hlínu a mech ze sleeplandských skal.

Tak to všechno přece jen bude pravda, osvítilo ji bolestné poznání následované pocitem marnosti a prázdna. "Kelly,'* vydechla.

Najednou se to všechno zdálo tak dávno. To, když si spolu povídaly zalezlé pod přehoz širokého sestřina lůžka a rozebíraly bezstarostně nejnovější objevy, nebo si jen tak vyměňovaly drby o zpěvácích a filmových hercích.

Slunce ozářilo místnost, jako by se nikdy nic hrozného nestalo a Kelly se každou chvílí měla objevit mezi dveřmi.

Pamela ještě chvíli vychutnávala ten pocit osamění a konečně na ni dolehla i blažená úleva z toho, že zůstala naživu. Chtělo se jí jen spát, oddat se dlouhému osvěžujícímu spánku a nabrat znovu ztracené síly.

Náhle se ozvalo opatrné, tiché zaklepání. Pamela se posadila na lůžku a řekla: "Dále!"

Mezi dveřmi se objevila upravená, smířlivě se usmívající paní Carsonová doprovázená Jimem.

"Už jsi se probudila, holčičko?" zeptala se. "Tak dlouho jsi spala," usmála se vstřícně i trochu nervózně. Jim tě chtěl pozdravit."

"Ahoj, ty naše divoký kotě," pousmál se na ni Jim. Na čistě oholené tváři mu úsměv vykouzlil párek šibalských dolíčků.

"Nechci.se tě na nic zbytečně vyptávat, povíš mi všechno sama, až budeš chtít," pronesla paní Carsonová.

"Díky, mami," špitla rozpačitá Pamela.

Paní Carsonová nakoukla za dveře a zašvitořila, jako by to byla docela běžná věc: "Podívej, koho ti vedu..."

Do pokoje nakoukla střapatá hlava Viktora Marshalla. . V ruce držel kytici růžových karafiátů. Pomalu došel až k Pamelinu lůžku.

"To je pro tebe," řekl. "Docela jsme se s tvými rodiči spřátelili. Jsou vážně fajn," předal jí kytici.

"Něco takového jsem nečekala. Opravdu jsi mně mile překvapil, Viky," přivoněla si Pamela ke květům.

Paní Carsonová s Jimem se taktně vytratili a nechali je o samotě.

"Nevěřila bys, co je tam venku nového," ukázal Viktor rukou k oknu. "Jsou tam desítky lidí, kteří se začínají potácet na ulici a mnozí již zemřeli. Všechny mimozemské rostliny ambeale přetransformované do lidských těl pomalu umírají. Ve městě je strašný poprask. Všude jezdí vozy záchranky a myslím, že už přišli na to, že nejde o lidi, protože sem přijíždějí i vozy policie a uzavírají celou oblast."

"Jsem ráda, že jsme to dokázali," řekla Pamela. "Zničili jsme tam v jeskyni výbuchem všechny symbionty, které rostlinám ambeale dodávali látky nezbytné pro jejich imunitní systém a tím i život. Myslím, že jsme vážně zvítězili," odložila Pamela květiny vedle sebe na přikrývku.

Právě v té chvíli se za okny ozval ohlušující zvuk a něco svítícího se vzneslo se z pustého Sleeplandu vysoko nad Borgentown a pak výš a výš, do neznámých dálek vesmíru.

"Odlétají," pronesla Pamela vážným hlasem. "Ti, kteří přežili odlétají. Už se, doufám, nikdy nevrátí."

"Taky doufám," podotkl Viktor a pohladil Pamelu po vlasech.

"Jsi dnes moc krásná," řekl jí dojatě.

"A ty jsi ten nejlepší kamarád na světě," podívala se na něho Pamela vlahýma očima.

"Jen kamarád?" zeptal se napůl žertem.

Pamela se pro sebe pousmála a vtiskla překvapenému Viktorovi letmý polibek.

Zobrazit další články tohoto autora

Zpět na hlavní stranu blogu